Příběh srdce
Krátké povídky
Vitealenáios
Kámen
 

Roman Troják - krátké povídky - Vitealenáios


Vitealenáios

           "Vitealenáie, pojď domů!" volala maminka vlídným hlasem na svého chlapečka.
           Její tón mu v tuto chvíli připomínal tu nejlahodnější píseň láskyplných sfér. Už tedy neváhal ani okamžik, prolezl zpět dírou ve starém prkenném plotě, o níž věděl, že jí nesmí prolézat, a utíkal rovnou domů.
           Ve dveřích sice ještě zaváhal. V jeho očích se totiž zrcadlil strach s nevyřčenou otázkou. "Opravdu smím...?" Váhal, jestli maminka náhodou netuší o jeho opětovné návštěvě tolikrát zakázané zahrady.
           "To víš, že smíš!" zračilo se jako vždy v maminčiných láskyplných očích.
           Vitealenáiovi se rázem ulevilo a se slibem, že už maminku nikdy neopustí, se jí vrhnul rovnou do náruče.
           To bylo něhy! To bylo lásky!

           Svůj slib dodržel. Stále se pohyboval v blízkosti maminky a nespouštěl z ní oči. Tedy až do chvíle, než šli spát.
           Té noci svítil velký kulatý měsíc, který osvětloval snad vše, nač si mohl malý chlapec jenom vzpomenout. I plot a obrovskou jabloň za ním! Šťavnatá jablka! Šťavnatá tím nejvyšším pocitem zakázanosti ...
           Tak se zdála být sladká! Tak rostla chlapcova touha tajně je utrhnout a ochutnat, až úplně zapomněl na svůj slib a vyběhl ven. Běžel rovnou k plotu, protáhl se starou dírou, za níž se ocitl právě tam, kde tušil, že být nesmí. Plížil se ovocnou zahradou v opojení ze zakázaného ovoce a aniž co tušil, do bosé nohy si zabodl trn!
           V tu chvíli se bolestí probudil ze svého blouznění. Stál tu a uvědomoval si, co vlastně způsobil. Teď už nesmí domů! Porušil slib. Opustil maminku a vydal se krást! Teď už tam nesmí! Má v patě trn a to by maminka určitě poznala!
           Bylo chladno. Měsíc se schoval za mraky, takže se setmělo, v dálce hrozivě houkaly sovy, štěkali psi a kolem chlapce se slétali noční motýli. Měl strach. Největší strach ve svém životě. Třásl se zimou. Schoulený v nešťastném malém klubíčku probděl noc plnou hrůzy.
           A slunce si dnes na sebe dalo opravdu počkat! Vylezlo až po dlouhých hodinách chlapcova nekonečného strachování, jestli vůbec přijde den. A když pak vyšlo, v naprosté samozřejmosti se vyšplhalo k obzoru, jakoby se nic zvláštního nedělo!
           Vitealenáiovi bylo do breku. Někde z dálky volala nic netušící maminka a lákala ho domů. Tak moc si přál být s ní!
           Tak moc a zároveň ještě víc se bál, že by ho snad vyhnala! A tak nic netušící, plížil se dál od plotu a vyháněl sám sebe ze svého domova. Bál se jít domů, že by byl vyhnán, a tak se vyhnal sám!
           Ležel na druhém konci vyvrženecké zahrady, kde naslouchal žalostnému volání maminky. Trpěl! Nedokážete si představit, jak moc trpěl! Chtěl jít, ale bál se, že by pak mohl být vyhnán jednou pro vždy. Napořád!
           Začal plakat. Byl sám. Byl nešťastný!
           Pak přišla dívka. Maličká dívka, která sem do této zahrady patřila. Byla tu doma. Sedla si k chlapci a nežně ho pohladila. Potom, aniž by co řekla, mu vytáhla trn z paty a ránu zalepila.
           Chlapec se zdál být jako znovuzrozený. Vstal a v upřímném štěstí dívku objal. Měl radost a ona s ním. Po chvíli mu sama věnovala jablko se slovy, že už je nikdy nemusí krást. Že si jich kdykoliv může natrhat kolik chce a to bez jakéhokoliv pocitu loupení. V nejvyšší radosti ji znovu objal a pak ve štěstí pospíchal domů.

           Jak Vitealenáios i dívka rostli, plot se stále zmenšoval. Byl stále menší a menší, až nakonec úplně zmizel.
           A trn? Ten dívka ještě téhož dne zahrabala do země a v jeho místě pak vyrostl nejkrásnější růžový keř všech dob. Znamení lásky.

 
Zpět na úvodní stránku
 
© Roman Troják
Tento web byl vytvořen za účelem prezentace literární činnosti autora. Všechny texty jsou chráněny Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.